Do Kyjeva a zpátky: Cesta do Kyjeva a zpět

Všechno začalo ve čtvrtek, když jsem na FB našel status, zda by se nenašel někdo, kdo by hodil balíček na Ukrajinu do Kyjeva. Cesta placená, k tomu nějaký další peníze... Čekal jsem, že to bude hned pryč, že se lidi poperou o skvělé dobrodružství. V první chvíli jsem to tedy vypustil z hlavy. Pak mi to nedalo a přece jen jsem napsal Mirkovi, jestli to stále platí... K mému obrovskému překvapení to stále platilo a já to tedy vzal. Zavolali jsme si, vyřešili pár drobností a během pátku se to celé začalo rýsovat. Večer přivezl kurýr domů balíček, tedy spíš obrovskou a docela těžkou krabici, ve které měl být nějaký počítačový server. Mezitím jsem se sešel s Mirkem, domluvili vše podstatné, předali si peníze, vysvětlili pár drobností a já začal žít myšlenkou, že vážně vezu zásilku na Ukrajinu.

Samozřejmě letadlo nepřicházelo v úvahu, autem by se to nevyplatilo, no tak jsem si objednal jízdenku autobusem a těšil se na sobotní dopoledne, kdy jsem měl vyrazit na 26 hodin dlouhou cestu do Kyjeva. Přes server couchsurfing.com, jsem si našel jednoho kluka, u kterého bych mohl spát grátis. Napsal jsem ale i jedné holce, abych měl záložní plán. To se nakonec ukázalo jako velmi prozíravé, jelikož ten kluk mi to zrušil a já tak napsal Anně, jestli to je tedy možné. Odepsala, poslala mi adresu a já byl alespoň trochu víc v klidu. Chtěl jsem se podívat na nějaké památky a projít si Kyjev když už tam budu.

Ještě v pátek večer, jsem si šel sednout s jedním kolegou a celé jsme to probírali. Vůbec mě neuklidnil, ba naopak zasel ještě víc pochybností a já už bojoval s myšlenkou, že to vzdám. Celý pátek jsem řešil s kamarády a přáteli, jestli jsem se nezbláznil, že absolutně nevím, do čeho jdu, že Ukrajina není příliš přátelská země a podobně. Do toho přispěla i moje Danča, která se samozřejmě o mě bála. Rozmluvit jsme si to nenechal a i přes četné námitky přátel a rodiny jsem si zabalil batoh, vzal opravdu jen pár nejnutnějších věcí. Danuška mi přibalila velkou svačinu a spolu s Adélkou mě odvezly na Florenc, odkud mi to jelo.

K autobusu se nedá nic moc napsat. Klasický dálkový autobus. Naložil jsem server a zeptal se řidiče, zda s tím může být problém? Čekal jsem hodně, ale že mi narovinu řekne, že když se to celníkům nebude líbit, prostě mi to zabaví, to jsem nečekal. V kapse jsme měl jen fakturu na asi 11000,- což není ani 1/8 ceny. No řidiči jsem řekl, že je to pro hraní přes internet, a že si to vezu ke kamarádovi. Doufal jsem v sílu této historky a usadil se do poloprázdného autobusu. Celou cestu až na polsko-ukrajinské hranice probíhalo všechno v pořádku. Řidiči sice vypadali, že mají oba tak 3 promile, ale co bych taky za cenu 1800,- na jednu cestu chtěl... Chvíli po odjezdu jsem nabídnul jednomu klukovi, co žije a pracuje v Litoměřicích, jestli si nechce nabít telefon, protože jsem slyšel, jak někomu říká, že ho má vybitej. Měl jsem s sebou notebook, tak jsme ho zapojili a dali se do řeči. On vytáhl flašku rumu, já měl čaj od Danušky a dobrodružství se pořádně rozjíždělo.

První překvapení bylo, když se mě Artur, který jel domů za nemocnou matkou, zeptal, jestli mám všechny papíry v pohodě. Já neměl žádné papíry, a když, tak určitě ne v pohodě. Dost mě to znejistilo a po všech těch historkách od kamarádů jsem začal mírně panikařit. Na hranicích to byla taková exkurze do let dávno minulých. Celníci procházející autobusem, nervózní lidi a do toho všeho já, předstírající klid. První polské hranice jsme projeli rychle a bez problémů. V autobuse nás bylo asi 8, takže žádný problém nebyl. Ten nastal, když jsme chtěli vjet na Ukrajinu. Celník si mě zavolal ven a chtěl vědět co vezu. Krabice byla už otevřená a mně bylo jasné, že je konec. Už jsem se viděl, jak mě přitisknou k autobusu, nechají rozkročit a nasazují pouta. Hlavou mi letělo snad úplně všechno možný i nemožný. Začal jsem mu svoji velmi amatérskou angličtinou vysvětlovat, že vezu server na hraní her, že jedu za kamarádem a mával fakturou na těch směšných 11000,-. Celník mi nejspíš vůbec nerozuměl, nebo rozumět nechtěl, pořád si něco kontroloval na faktuře, vypadal, že počítá a pak po mě chtěl, abych mu cenu z českých korun přepočítal na dolary a hrivny. Řekl jsem mu, že cena je asi 500 dolarů a že vážně neznám kurz hrivny. Z dolarů si to on už nejspíš přepočítal a došel k závěru, že tím nic vlastně neporušuju a je to v pořádku. Vrátil mi faktury a poslal zpátky do autobusu. V tu chvíli jsem se snad podruhé narodil... Cítil jsem neskutečnou úlevu. Sednul jsem si zpátky na svoje místo a chvíli nebyl schopnej popadnout dech... Neskutečný zážitek. Dal jsem si panáka rumu a chvíli to rozdýchával...

Následoval příjezd do Kyjeva a předání serveru. Kontaktní osobu jsem měl a bylo domluveno, že bude na místě předání čekat, já mu zavolám a je to. Jaké však bylo moje překvapení, když mi taxikář na nádraží řekl, že neví, kde to je a že mě tam nemůže hodit. Snažil jsem se dovolat kontaktní osobě, ale nešlo to. Ukecal jsem taxikáře, že vyrazíme a pak se uvidí, že se mu cestou dovolám. Dost mě překvapilo, když taxikář, dá-li se mu tak vůbec říkat, najednou sundal ze střechy auta plastovou maketu s nápisem taxi v azbuce. Prostě to byla jen šaráda. Žádný taxametr a nic... No vyrazili jsme. Nejdřív mě stáhnul o 20 hrivna za výjezd z nádraží, pak mi řekl cenu za kolik to bude a já souhlasil... Nebylo to moc přepálený. V Praze by to bylo ještě víc. Dorazili jsme na místo, kde jsem měl předávat server. Číslo popisný jsme našli ale zmíněnou firmu ne. Telefon mi nebral ani člověk, kterému jsem měl server předat ale ani Mirek v Praze. Později mi napsal, že ho měl vybitý. Asi po 10 minutách, co jsem byl s taxíkem na místě předání jsem se dovolal Alexeiovi, který ale neuměl ani slovo anglicky. Naštěstí taxikář byl celkem v pohodě a domluvil se s ním, že přijede asi do 40 minut. Super. Takže já jsem někde v Kyjevě, čekám s podivným taxikářem na předání a nevím, kdy dorazí. Taxikář tam celou dobu počkal se mnou, samozřejmě za předem stanovenou cenu. Tedy předem stanovenou. Řekl mi, že se nějak dohodneme... Za 40 minut dorazil Alexei, já mu předal server a jel s taxikářem na místo mého přespání k Ann. Cestou jsem jí zavolal, že jedu a jestli to platí. Potvrdila mi to a navedla k ní do bytu.

Samozřejmě byla domluvená a doma měla svého otce, který předstíral, že tam něco kutá. Bylo to sympatické, protože ani já jsem nevěděl, do čeho jdu a nejspíš bych se zachoval stejně... Byt byl v pohodě, dva pokoje a kuchyň. Nikde jsem ale neviděl postel, kde bych měl spát. No Ann se mi omluvila a řekla, že to rekonstruuje a postel zatím nemá. Spal jsem na zemi, ale to je až za dlouho. Bylo asi 13 hodin a já po sprše vyrazil s Ann na prohlídku Kyjeva. Stala se mou průvodkyní a opravdu mi ukázala vše podstatné, a to od tradičních jídel až po poslední sochu Lenina v Kyjevě. Bylo to super, komentovaný výklad zajímavých míst a jako bonus mě fotila svým foťákem. Budu mít tedy skvělé fotky z míst, kam už se nejspíš nikdy nepodívám... Bohužel mi Ann řekla, že večer jde s kamarádkou na dva filmy do kina a že tedy k ní domů můžeme po 23. hodině. Sednul jsem si tedy do hospody a dal si české Krušovice. Po prochozeném dni jsem si to skvěle užil. Připojil jsem se k wi-fi a začal si psát s přáteli. Ann i s kamarádkou se vrátili mnohem dřív a se slovy, že jdeme jinam, jsme se zvedli a odešli. Následovala smršť ukrajinské vodky, nějaké pivo a zhruba kolem druhé hodiny ranní jsme dorazili k Ann domů. Dal jsem si sprchu a šel spát.

Ačkoliv jsem měl nařízeného budíka, vzbudil jsem se samozřejmě dost pozdě. Začali jsme tedy stresovat, v rychlosti balit a oblékat se. Taxík přijel a my jeli na nádraží. Bohužel ale zaúřadovala kyjevská špička a já věděl, že to nemůžu stihnout. Ann tedy zavolala do autobusu a společně i s řidičem taxi se domluvili, že mě naloží jinde. Začal tedy adrenalin číslo dvě, tentokrát nazvaný Hon na autobus. Z autobusu volali ještě 3x, kde jsme a že už jsou zase jinde a já začínal regulérně panikařit..Vše nakonec dobře dopadlo a především díky Ann a její pomoci jsem za doprovodu velmi nepříjemných pohledů řidičů a stewardky, nastoupil do autobusu.

Naivně jsem si myslel, že je všem nástrahám a potížím konec. Jak se ukázalo, tak jsem přes 5 hodin měl telefon mimo signál operátora a nikdo se mi nemohl dovolat ani dopsat. Já samozřejmě v autobuse hned usnul a nevšimnul jsem si toho. Probral jsem se asi za 4 hodiny po nástupu a všimnul jsem si toho. Jelikož jsem neměl žádné zprávy, bylo mi to divné. Restartoval jsem telefon a pak to přišlo. Smršť zmeškaných hovorů, zprávy na WhatsAppu, sms zprávy a podobně. Nejhůře na tom samozřejmě byla moje Danuška. Ta už mě viděla někde na kousky rozřezaného. Téměř se z toho složila a já pak asi dvě hodiny psal na všechny možné i nemožné strany, že jsem v pořádku.

Tím se dopsal příběh zvaný Agent 009 infiltroval nepřátelské území a za přispění velké dávky štěstí to celé přežil.